Jak jsem vystoupila ze své komfortní zóny a odjela si splnit svůj sen do Indie

Jak se ze snu stala skutečnost

O cestě do Indie jsem snila několik let. Pravdou ale je, že kdybyste mi před 2 lety řekli, že se jednoho dne sbalím a na několik týdnů tam odjedu, sama samotinká, nevěřila bych Vám.

Jinak to ale nešlo. Poslední měsíce před odjezdem jsem byla neustále ve stresu, zažívala jsem konflikty s nepříjemnými spolubydlícími, pracovala jsem od rána do noci, neměla jsem čas na sebe ani na své blízké. Nevěděla jsem, jak dál. Jóga mi pomáhala, ale nestačilo to. A tak jsem si jednoho dne řekla, že končím, že potřebuju pauzu, abych mohla vymyslet, co dál se svým životem. Brouzdala jsem po internetu a našla jsem učitelský kurz jógy v Goa. Věděla jsem, že je čas se posunout dál, neváhala jsem ani vteřinu, byla jsem rozhodnutá – pojedu se učit jógu do Indie.

Reakce okolí byly dost xenofobní. „Do Indie? Tam tě leda tak okradou či znásilní.“, nebo „Do Indie? Budeš ráda, když se vrátíš jen s průjmem a ne nějakou vážnou nevyléčitelnou nemocí. Teda pokud se vůbec vrátíš!“ A to raději nebudu ani popisovat, jaký nával přednášek přišel po tom, co jsem těmto lidem oznámila, že tam jedu úplně sama – na místo, kde jsem nikdy nebyla a kde nikoho neznám. Nemám ráda tyhle negativistické přístupy – kdybych do toho šla se strachem a s předpojatostmi, určitě by se mi tam něco stalo, protože bych si to samozřejmě přivolala. Vlastně jsem měla opačný problém (teda ne problém, ale spíš přístup). Říká se, že člověk nesmí mít velká očekávání, protože pak bude zklamaný. Já ale své nadšení nedokázala udržet na uzdě – těšila jsem se tak moc, že jsem o tom mluvila každý den tak půl roku do odjezdu. A zklamání se nedostavilo. 🙂

Když konečně přišel vysněný den D, neubránila jsem se ani kapce nervozity. Nikdy předtím jsem nevycestovala mimo Evropu. Vlastně jsem tehdy ještě nikdy nebyla sama mimo ČR. „Neztratím se na letišti v Dubaji nebo v Bombaji? Budu vědět, jak se z letiště dostat do vzdálené trenérské školy?“ – říkala jsem si. No jen co jsem sedla do letadla, nervozita byla tatam. Místo toho mnou projel příjemný pocit vyrovnanosti.

Pobyt v Indii

Původně jsem plánovala jet do tradičního Mysore, odkud Ashtanga joga pochází, nakonec jsem se ale rozhodla pro Patnem, malou vesničku na jihu Goa. Důvody byly hned dva – zaprvé je to bezpečnější a západním lidem otevřenější stát, takže ideální místo pro mladou dívku, která je v Indii poprvé a ještě k tomu sama (alespoň tak jsem to říkala lidem, kteří se o mně přehnaně báli), a zadruhé jsem si po měsících stresu chtěla užít i válení se na pláži u moře (což se nakonec úplně nekonalo, protože jsem buď cvičila, nebo trávila odpoledne i večery učením :-D).

Učitelský kurz jsem si dělala u Tarun Kranti Agrawala, který zde založil malou jóga osadu. Nejvíc se mi líbilo, kolik skvělých lidí z celého světa se tam sešlo. Tolik životních příběhů, tolik nadšení a pozitivní energie jsem ještě nezažila. Ubytování ve skromných chatkách hned u pláže bylo magické a plno zdravých veganských dobrůtek s ayurvédským kořením udělalo dobře i mému tělu. Nikde žádní turisté, jen my a naše jógová praxe.

Už po pár dnech se moje tělo začalo naplňovat pocity štěstí a rychle zahájilo proces detoxikace – pleť se zbavila akné, přestaly se mi lámat nehty, přestaly padat vlasy a místo toho zdvojnásobily svůj růst, zhubla jsem, víc jsem se smála a moje několikaleté problémy s trávením byly rázem pryč. Jediné, co mi na této jóga osadě trochu vadilo, byl fakt, že nás učili převážně učitelé ze západu (ač velmi vzdělaní a zkušení) a že nakonec dostali certifikát učitele Ashtanga jógy i ti, kteří na to ještě nebyli připraveni. Ale tak to prostě v Indii teď chodí.

Posledních 10 dnů jsem se věnovala cestování. Strávila pár dnů v krásné Gokarně, navštívila obří sochu Šivy v Murudeshwaru a několik dalších hinduistických chrámů, zavítala do několika přírodních rezervací.

Jak to teda bylo s tím okradením, znásilněním či smrtí na vzteklinu?

Nic z toho se nekonalo. Naopak. Lidé v Indii jsou zlatí. Mnohdy nemají pomalu ani na jídlo, ale pořád se smějí. Kolikrát jsem se třeba ztratila nebo něco nevěděla a vždy byli ochotni poradit. Naprostý opak života v České republice, resp. v Praze. Tady přijdeš do obchodu a prodavačka se na tebe kysele kouká, pomalu ani nepozdraví. Tam jsou s tebou ochotni popovídat si o čemkoliv. Kamarád z kurzu si v jednom obchůdku zapomněl drahý mobil. Uvědomil si to asi až za 2 hodiny. V duchu se s ním sice už rozloučil, ale pro jistotu se tam šel ještě podívat, kdyby náhodou. No a hádejte co – mobil tam byl a prodavač mu ho s úsměvem vrátil. Během posledního týdne jsem cestovala s 2 kamarádkami vlakem – ve vagóně nejnižší třídy, který byl převážně plný mužů. Žádné nechutné očumování či oplzlé poznámky se nám nedostaly, naopak jsme zažily několik příjemných konverzací. No a vzteklina? Té jsem se původně trochu bála, protože miluju zvířátka a věděla jsem, že je obdivovat jen tak z dálky nebudu. Na pláži jsem se mazlila s divokými psy, krmila krávy listy stromů a vidíte – stále žiju.

Samozřejmě se to ale nesmí brát na lehkou váhu, je třeba ke všemu přistupovat s nutnou dávkou opatrnosti. Přece jen jižní Indie je něco jiného než krutý sever, jelikož je bohatší a lidé tam jsou vzdělanější. Mými pozitivními zkušenostmi chci jen dokázat, že se nemá paušalizovat a ke všemu hned přistupovat negativně. Strach vzbuzuje jen nenávist. Já osobně jsem se tam cítila mnohem bezpečněji než tady v Evropě a rozhodně nejsem sama.

Návrat k „normálnímu“ životu

Po návratu zpět do Prahy jsem si připadala jako v jiném světě. Vše plynulo rázem strašně rychle. Autobusy i tramvaje jezdící na čas, zaplněné lidmi, co se jen mračí nebo koukají do svých smartphonů. Když jsem se vrátila do kanceláře, byla jsem udivená, jak je tam strašně bílo a čisto, myslela jsem si, že během mé nepřítomnosti proběhlo malování stěn, ale pak mi bylo řečeno, že ne, že je kancelář ve stejném stavu, v jakém byla, když jsem odjížděla.

Návrat do práce pro mě byl těžký. Pro koho by to taky bylo snadné sedět celý den znovu u počítače, když ještě před pár dny byl neustále v pohybu, na slunci, v přírodě?

S odstupem času jsem si začala uvědomovat, jak velký vliv měl pobyt v Indii na mou psychiku. Některé zdravotní problémy se mi začaly pomalu vracet, Indie mi chyběla každým dnem víc a víc. Místo deprese jsem ale rozhodla zvolit druhou možnost – bojovat. Začít intenzivně pracovat na tom, abych si splnila všechny své sny. Je pravda pravdoucí, co se říká – štěstí nezískáte nicneděláním a neustálým stěžováním si na život, musíte mu jít naproti. A tak se mi stalo, že tam za pár týdnů letím znovu, tentokrát konečně do Mysore. 🙂

A co vy? Jdete svému štěstí taky naproti? 🙂

Namaste.

P.S.: Pokud se chystáte do Indie, chcete s něčím poradit nebo se na cokoliv zeptat, nebojte se mě kontaktovat.  🙂

P.P.S.: Koukněte na můj instagram, kde naleznete další fotky z mého pobytu v Indii.

 

komentáře 2

  1. Terezko, super!!! Jen tak dál ❤️❤️ Moc
    se těším na další příspěvky. Petra z Deep Pure ❤️

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Líbí se vám tento blog? Koukněte na instagram nebo facebook, kde toho najdete mnohem více! :-)